Divadlo

Historie

Začátky našeko ochotnického divadelního sboru, aneb jak jsme se narodili

Moje věrná přítelkyně Magda a já jsme spolu dlouhou dobu spřádaly sny o ochotnickém divadle v Suchdole, které by navazovalo na tuto prastarou a pěknou tradici, velmi rozšířenou v českých a moravských obcích, když se ještě na vesnici, ba i v městech, pospolitě žilo. Já snila o divadle, Magda, realista, rovnou o Lakomé Barce. A pak jsem jednou poprosila takovou šikovnou kamarádku mé dcery, Marii Honzíkovou, studující v té době divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně, jestli by nám k Lakomé Barce nezkusila napsat scénář. Než jsem se nadála, byl scénář na světě a s ním i ochota Marie tento kus režírovat. To jsme ale ještě neměly herce, ba ani ponětí, kde bychom mohli zkoušet, neřku-li vystupovat. Obrátily jsem se na naše přátelé a blízké a ty nápad ochotnického divadla většinou rozesmál, ale uvítali ho a přislíbili účast. Magdu napadlo poprosit naši městskou část, zda bychom nemohli zkoušet v takzvané velké zasedací síni v budově místního úřadu, a i to se povedlo. Stále jsme však neměli vhodnou představitelku Barky, i když jednu jsme měly vytipovanou. Po přestřelce několika e-mailů i tato překážka padla a my jsme se mohli poprvé sejít. Moc dobře si to pamatuji, bylo to 8. října 2004, Věra měla svátek a přinesla obrovskou mísu plnou čerstvě upražených slaných mandlí. A pak jsem se scházeli zhruba jednou za dva týdny, v pátek večer, kdo mohl přišel, kdo nemohl nepřišel, a bylo nám spolu dobře. S pamětí jsme až na dětské výjimky měli problémy všichni, ale práce s co nejnenápadnějším textem v ruce až do poslední chvíle má také něco do sebe. A tak jsme se prokousali až k premiéře, dohodnuté na 1. května odpoledne. Utěšovali jsme se navzájem, že stejně nikdo nepřijde, když už to všechno zkazíme, a že o nic nejde, ale myslím, že v nás ve všech byla malá dušička. Samosebou, že jsem leccos popletli, ale snad jsem se bavili nejen my, ale i diváci. Matouš složil krásné písničky, Marie nás statečně ukočírovala, Patricio se s podmanivým kouzlem naučil svoji větu o kolouchovi v češtině – a získal si tím aplaus na otevřené scéně – Artur hrál opilého Bureše s pravdivostí, která by i Stanislavskému učarovala, a my všichni jsme hráli s nasazením všech sil. Vystoupili jsme pak ještě třikrát: jednou v areálu školy v Roztokách, na svatojánský svátek, o pár dní později u koupaliště v Libčicích, u příležitosti Libčické archy a naposled na prvním Suchdolském (P)osvícení, 28. října 2005. V druhé divadelní sezóně jsme si brousili um na Velké pohádce doktorské od Karla Čapka.

Věkové rozmezí nás ochotníků je od 9 do 83 let a je nás okolo dvaceti členů, nyní i přespolníků. Zůstáváme otevřeni každému, kdo by k nám chtěl zavítat. Scházíme se téměř každý pátek od 18:30 ve velké zasedací síni místního úřadu v Praze- Suchdole.